Adam Bałdych & Leszek Mozdzer: Passacaglia (180g) (rose Mint Vinyl) La version sur Le vinyle 2LP en Norme édition. Cette édition particulière a été publiée en L'Europe dans la maison d'édition ACT (4) Le 26 avril 2024.

Na albu "Passacaglia" se setkávají dvě nejvýraznější postavy polského jazzu: houslista Adam Bałdych a pianista Leszek Możdżer.

Toto spojení je tak zřejmé, že po něm mnozí dlouho toužili. Přesněji řečeno více než deset let. Adam Bałdych vzpomíná na jejich první setkání: "Leszek mě pozval na společný koncert do vratislavské opery. Od té doby jsme se znovu a znovu setkávali, abychom společně improvizovali, ale ještě více si povídali. Od začátku bylo jasné, že si budeme hudebně rozumět. Ale myslím, že jsme si intenzivní společné hraní chtěli podvědomě schovat na ten správný okamžik, o kterém jsme věděli, že přijde."

To, že to trvalo tak dlouho, je dáno především rozsáhlými aktivitami obou hudebníků jako lídrů. Leszka Możdżera lze směle označit za popovou hvězdu polského jazzu. Jeho alba se dostala na přední příčky hitparád a koncerty Możdżer+ s hosty, jako jsou John Scofield nebo Marcus Miller, navštívily desetitisíce fanoušků. Możdżer si získal věrné publikum také po celé Evropě, zejména v duu s Larsem Danielssonem a se svým triem. Výjimečné postavení zaujímá také Adam Bałdych. Na housle dosáhl jedinečné míry improvizační a stylové svobody, FAZ ho před deseti lety označil za "největšího žijícího houslového technika v jazzu". Możdżer i Bałdych se pohybují na pomezí klasické, jazzové a soudobé hudby. A oba jsou vyslanci kultury své vlasti, za což obdrželi mimo jiné nejvyšší polské vyznamenání Řád za zásluhy.

První společné album "Passacaglia" je hudební esencí svých protagonistů. A zdá se, jako by jeho jednotlivé složky v nich pracovaly už dlouho a jen bylo třeba je dát dohromady. Leszek Możdżer říká: "Je to, jako bychom tu hudbu nehráli my, ale jako by hrála skrze nás. Vznikla přirozeně interakcí mezi mnou a Adamem, nikoliv intelektuálním procesem. Nejprve jsme tři hodiny jamovali, všechno nahráli a pak z jednotlivých motivů vytvořili kompozice."

Tyto kolektivní skladby doplňují některé vlastní skladby Bałdycha a Możdżera a interpretace témat Erika Satieho, Josquina des Prez a Hildegardy von Bingen, které poukazují na klasické kořeny dvojice.

Bałdych a Możdżer používají k realizaci velmi neobvyklou kombinaci nástrojů: Kromě klasických houslí hraje Bałdych také na renesanční housle s teplejším zvukem a ukazuje se jako mistr pizzicata, drnkacího stylu hry na nástroj, a také hry smyčcem. Możdżer je již dlouho známý tím, že si připravuje klavír z nejrůznějších materiálů. Tentokrát jde zvukový výzkumník o velký krok dál a hraje na dvě koncertní křídla naladěná na 442 a 432 Hz, někdy i současně. Vysvětluje: "Před časem jsem se doslechl, že naladění klavíru na 432 Hz má terapeutický účinek, a rozhodl jsem se to vyzkoušet. Protože mám ve studiu dva klavíry, nechal jsem druhý v normálním ladění, abych měl srovnání. Jednoho dne jsem oba nástroje postavil vedle sebe, abych na ně mohl hrát současně. Výsledek byl úžasný. Bylo to jako hrát ve vyšším rozlišení, najednou jsem měl v oktávě 24 tónových stupňů místo 12. Je to osvobození od limitů temperovaného tónového systému."

Bałdych a Mozdzer se v podstatě zabývají zvukem. O jeho společné hledání a nacházení. Je to souhrn všech melodií, rytmů a harmonií. A i když výchozím bodem tohoto hledání bývá často to krásné, hřejivé a jemné, při poslechu "Passacaglia" vás neustále překvapují zvraty, kterými se hudba ubírá. Bałdych a Możdżer používají složité, někdy až avantgardní prostředky, aby vytvořili hudbu podmanivé čistoty, která v sobě nemá nic technického a neustále odhaluje nové barvy a odstíny. Stejně jako mnoho jiných trvale podmanivých alb je i Passacaglia přitažlivá a přístupná, neodhaluje však všechna svá tajemství hned, ale nutí vás vracet se, abyste objevili další.

Album.